Chodby pod městy

Pátráme v archivech, starých sklepech i výkopech...     Doplněno: 21.6.2017

Nacházíte se na specializovaném webu o chodbách!

Tábor, Litoměřice, Jihlava, Znojmo, (klášter), Kouřim, Olomouc,
Praha - hrad, Praha, Malá Strana, Michnův palác, Rudolfova štola, E.Havránek, Židovské pece, Vyšehrad, -poklad, -vojín, -výbuch,

Telč, Polná, Jirkov, Hradec Králové, Frýdek, Netolice, Slavonice, Světlá nad Sázavou, Týn nad Vltavou, Plzeň, Vimperk,
Brno: Zelný trh, Pekařská ul., Špilberk naslouchací chodby, Jakubská kostnice, Benešova ul., Černovice, Šlapanice, Bílá hora, Místodržitelský palác, Raduit de Suchez
Paříž,

Tajnosti městských podzemí

Městská podzemí vznikala s výstavbou domů. Město obklopené hradbami, muselo počítat se sklady, studnami, chladnějšími prostorami. Měšťané se množili, nároky stoupaly a bylo nutno prostory prohlubovat. Ve Znojmě se tak prodrali místy až na pět pater.
Vznikaly časté požáry a města byla v neklidných dobách dobývána. Útočiště poskytovalo podzemí, které si měšťané postupně propojovali a vzniklo bludiště, které nebylo z bezpečnostních důvodů v plánech nikdy podchyceno. Karel

Je hrozné, je-li něco zničeno nenávratně v době míru. Minulý režim neměl prostředky a zájem opravovat fasády starobylých domů a dokonce je večer nasvěcovat. Vládl panel a umakart. Jen tak mohly vzniknout projekty, nemající v normálním světě obdoby. Nejmarkantnější je to na náměstí v Jihlavě a ve Znojmě. 600 let staré podzemí bylo nenávratně zalito desítkami kubíků betonu, zbořen tzv. Špalíček (blok historických domů, který je možno vidět v Chebu) a vystavěn megalomanský obchodní dům Prior. Krámy, kde stále chybělo nějaké zboží, restaurace a kino, s téměř prázdným hledištěm pro filmy, které se tam tenkrát pouštěly. Mnohé zničila industrializace a jiná výstavba a hlavně lhostejnost.

Pokud se někdo domnívá, že by stačil jeden representativní vzorek, protože městská podzemí budou stejná, tak se mýlí. Teprve nedávno objevené gotické podzemí v Českém Brodě, bylo celé vybudováno z kamene. Zachovalo se tak proto, že bylo zavezeno v 19. století hlínou. O některých městech se zmíním podrobněji.

---

Tábor

Tato husitská pevnost a její podzemí, bylo dlouho v povědomí zaneseno, jako snad jediné. Teprve po vzniku různých sdružení a také havárií se ukázalo, že jeho rozlehlost, je až za Znojmem, Jihlavou a Litoměřicemi. Někteří součastníci napsali, že táborské podzemí bylo pospojováno až v pozdější době, ale není to tak úplně pravda. Město bylo budováno jako pevnost, a mnohé úseky realizovány jako výpadní místa, pokud by již bylo obsazováno nepřítelem. Ulice se přehrazovaly řetězy nebo hotovými mobilními ježky z trámů. V expozici lze vidět dobové nákresy, keramiku a nářadí ve spojovacích chodbách nalezených. Městský hrad Kotnov, by měl být s určitostí spojen s podzemím, ale dosud se nepodařilo to prokázat, protože polovinu hradu téměř zničil pivovar. Nedaleko pozdně gotické věže, tak strměl komín s plechovým kohoutem. Prohlídková trasa má vstup z náměstí.

Tábor - plán a vchod historického podzemí | Foto: Kamil Pokorný



Tábor - labyrint podzemí | Foto: Kamil Pokorný

Fotografií z podzemí větších měst mám tisíce, bylo těžké vybrat a omezit se na pouhou ukázku. Více záběrů připravuji na chystané DVD, o jehož prodeji budeme na tomto webu informovat.

---

Litoměřice

Mnohem úchvatnější, je podzemí Litoměřické. Je zděno žlutou opukou a některé kameny přecházejí až do modra, jiné až do červena. Bylo propojeno s kostelem, radnicí a hradem a nepoznamenané tolik zazdívkami a stavebními zásahy až do roku 1969. Tehdy po okupaci spojených armád vedených Sovětským Svazem, bylo na třech místech zalito betonem, aby se tu prý nesrocovaly antisocialistické a protisovětské živly. K tomu, snad ani nelze dělat komentář. Jeden ze vstupů do podzemí, je ve vinárně na náměstí.

Teprve nedávno byla pročištěn úsek vedoucí až k hradbám. Má parametry spíše přepravní - zásobovací, ale není možno dík současným novým komunikacím zjistit, jaké bylo vyústění, které by bývalo muselo být skryté a chráněné. Kamil chystá velkolepé bonusové DVD, a rádi bychom zařadili i videozáběry. Záleží na jejich kvalitě pořizované za chůze z ruky. Kvalitní videozáznam již moderní kamerou, zachytil při poslední návštěvě Litoměřic, tuto chodbu J. Hrouda.

Litoměřice - historické podzemí | Foto: Kamil Pokorný

---

Jihlava

Jihlavské podzemí patří u nás k nejpozoruhodnějším. Technicky, historicky i některými mystérii. Nemohu ho na vebu popisovat tak podrobně jako v knihách, ale pokusím se poskytnout maximum informací.

První profesionální plány vypracoval německý inženýr a stavitel v první polovině 20. století. Ty se ale bohužel, za druhé světové války ztratily.
Někteří publicisté uvádí, že podzemí pochází nebo navazuje na staré těžební štoly stříbra. Nikdo neznal jejich rozsah. Tato díla neměla systém. Šlo se po geologickém složení a žílách.
V žádném případě by měšťané nebudovali opevněné město nad neznámým podzemím.
Poslední geologický průzkum také ukázal, že složení rud pod městem žádné stopy stříbra nevykazuje a že bývalá důlní lokalita stála stranou města.

První patro chodeb, se nachází v hloubce 2 - 4 metry, druhé 4 - 6 a třetí až 22 metrů. Chodby tesané v rule byly široké 2 - 2,5 metru a vysoké 1,8 - 2 metry. V třicetileté válce a krátce po ní, ještě chodby měly vojenský význam, protože byly místy zpevňovány cihlovými pasy. Větrání zajišťovaly šachtice, vyúsťující na povrch. Stále je možno v dlažbě vidět mřížky ve tvaru hvězdy nebo kříže. Odvodňovací štoly vedly za hradby, kde je proti průniku chránila masivní dubová šoupata.

Studny, výklenky pro okovy, kádě s pohotovostní zásobou vody pro případ požárů, niky pro lampy, šachty pro vytahování vody z přízemí domů. To vše, lze po asanaci částí podzemí spatřit. A konečně tři únikové průlezné chodby. První vede pod ulicí Matky boží za ulici V důlkách, druhé druhá pod Znojemskou ulici k Jihlavanu, třetí pod okresní knihovnou až k Heluosu. Ta má místní název - švédská úniková chodba. Švédský velitel jí měl vysílat posly pro pomoc do Olomouce. Ta chodba je velmi nevábná. Velmi blízko vede kanalizace a je to cítit. Různá havěť, slizy a plísně odrazují sebevětšího nadšence. Na Heluosu byla stejně někdy v 60. letech zaslepena, pro vzrůstající zájem, již tehdy začínajících narkomanů.

Jihlavské podzemí, bylo v jedné nedávné době středem zájmu sdělovacích prostředků, včetně televize. Připomeňme - svítící chodbu, postavu mnicha, různé zvuky. To, ale nespadá do mého zaměření. Co říci závěrem. Historici v 19. století zastávali názor, že chodby vznikly hlavně pro vojenské účely. Jejich oponenti, kteří se musí vyskytovat vždy a všude, argumentovali tím, že není žádných dokladů o tom, že by je kdy vojsko využilo. Na to se dá říci, že Maginotova linie a naše prvorepublikové pevnosti také byly zbudovány pro obranu, a nepadl ani výstřel.

Jihlava - historické podzemí a v pravo světélkující chodba | Foto: Kamil Pokorný



Jihlava - vstup do Švédské chodby s průsaky, ukázka dřevěného potrubí a momentky z průzkumu| Foto: Kamil Pokorný

---

Znojmo

Toto město zaznamenané v archivech již ve12. století, patří svým podzemím mezi největší v Evropě. Uvádí se až 60 kilometrů, ale my dáváme vždy přednost té střízlivosti. Jen některé úseky mají stále tu starobylou atmosféru. Velká část je vybetonována a působí dojmem stok.
Pokud jsem si někde posteskl, že odborníci se podzemí nevěnují, Znojmo město, hrad, i rotunda, jsou vyjímkou. Industrialisace a nástup dravého prekapitalismu, zde byl také zcela bezkrupulozní (přečtěte si znovu barbarské zničení Kolínského hradu). Při výstavbě pivovaru, byla valná část gotických chodeb ve směru od hradu k městu zavalena, a nesměly se udělat ani zákresy či záznamy, a dělníci nesměli o tom ani mluvit. Radnice panu podnikateli šla na ruku, - no asi také do ruky.

Zůstal jen starý záznam, že roku 1146 prchal z hradu chodbou Konrád II. Znojemský, při dobytí města Vladislavem II. Úniková trasa vedla z hradu kolem rotundy pod takzvanou loupežnickou věž, kolem kláštera minoritů podél opevnění, kde se chodba lomila směrem k jihozápadu, až za městské hradby, k hradišti sv. Hipolita. V té době však bylo městské podzemí teprve v počátku svého vývoje. U hradů i měst, vždy byla snaha postavit nejdříve opevnění s branou, studny a cisterny a pak teprve budovat domy. Nepochybujeme o tom, že spojení s hradem měl též blízký Loucký klášter, který nebyl opevněný, a byl mnohokrát obětí drancování. Část chodby z kláštera je patrná a připouští ji i největší chodboskeptici.

Znojemské podzemí | Foto: Kamil Pokorný s násvity R.Soudka



Dolní patra jsou zatopena... | Fotoarchiv: Kamil Pokorný



Jeden ze sklepních vstupů do mnohakilometrového labyrintu dnes již obetonovaných chodeb pod Znojmem | Foto: Kamil Pokorný

---

Klášter Znojmo

Podzemí tohoto kdysi významného kláštera potvrzuje, že ta nejsou "na jedno brdo" a nadšence neomrzí. Platit to může snad jen pro pevnosti Jako Terezín nebo Josefov, kde vše mělo svůj jednolitý řád, přizpůsobovaný jen krajině.

Klášter nebyl nikdy opevněn a stal se mnohokrát předmětem útoků a drancování. Na jediném nákresu z roku 1585 jsou ale patrné věže, brána a zubaté cimbuří. Toto hrazení, jak je patrné, by však objekt neochránilo. Přestaveb zde bylo povícero, ale ta poslední nebyla dokončena, dík patentům císaře Josefa, když začal omezovat vliv katolické církve a konfiskovat její majetky. V knize Hrad a chodba tajná, jsme umístili částečný plánek tohoto podzemí, ale výzkumy od té doby značně pokročily.

Prostory se nenacházejí pouze pod hlavním areálem, ale i mimo něj. Směřovaly k městu a není vyloučeno, že též k hradu. Dvě chodby pak směrem k řece Dyji. Bylo by dokonce divné, kdyby neopevněný objekt, ve kterém bylo nashromážděno velké bohatství, neměl možnost alespoň pasivního útěku. Prostory se nacházely i pod místem bývalého parku, byly však zasypány kameny z bývalé barokní kašny. Uvnitř byly nalezeny stopy po zasypaných studnách, zřejmě náhradních zdrojích pro potřeby kláštera. Proslavený klášter, který navštívil i ruský car, Napoleon Bonaparte a naši panovníci, se stal na konci 18. století kasárnami, továrnou na tabák, sklady, a opět kasárnami, kterými byl až do roku 1994. Zatím nejpozoruhodnější je dlouhá velmi šikmá chodba, kde se nalézá místnost s jezírkem.

---

Kouřim

Zatím jsem popisoval naše akce ve smyslu navštívit, hledat, poznávat, dokumentovat, prostě bádat. Pocit odkrývat, jsme ale mockrát neprožili. Navštívili jsme prastaré město Kouřim, abychom prověřili pověsti o chodbě z kláštera cisterciáků, do kouřimského probošství nebo krypty. Pan místostarosta byl velice příjemný a ochotný, a navíc nás rozvibroval sdělením, že vlastní jeden z nejstarších kouřimských domů, kde z druhého podlaží sklepů strmě sestupují schody, přerušené cihlovou zazdívkou. Souhlasil s průrazem, protože by sám rád věděl, co za zdí je, jak řekl. Náš kamarád přezdívaný bagr toho nikdy moc nenamluvil, ale vidět ho se sbíječkou v rukách byla odpověď, proč ta přezdívka. Býval horníkem. Už samotné dvoupatrové sklepy zrychlovaly dech. Když jsme pak spatřili ty schody, řekli jsme si, a je to tady. Cihly byly staré, tvrdé jako kámen, jen zvonily a šlo to pomalu. Bylo nás víc. Kuřáci se skuřovali, Nekuřáci jako Jarda Hrouda a já, jen naprázdno polykali. Když se otvor zvětšil posvítili jsme tam a přišlo první překvápko. Půl metru za otvorem další zazdívka. Nedalo se prolézt, ta první musela dolů celá, a vše od začátku.

Další otvor konečně odhalil prostor. Ani jsme nečekali, až se prach usadí. V místnosti tesané v buližníku, se v protější stěně nalézala šikmá zaslepená, zřejmě větrací šachta. Na pravo masivní stěna z kamenů ve směru ke kostelu. Na levo tři schůdky a další cihlová zeď. Za ní chodba a další zazdívka, ale nadšence se zbíječkou nemohlo už nic zastavit. Žádný otvor, celá zeď šla dolů. Už jsme šli na tutovku. Vždyť město Kouřim má těch pověstí o podzemí také požehnaně.

Zklamání bylo velké. Tentokrát jsme na něj připraveni nebyli. Místnost větší než ta předsíňka, ale nikde v rostlé skále ani škvírka. To už speleolog pozná. Kamarádovi Bagrovi, který si nevzal brýle, ani respirátor, svítily z poza cihlového prachu jen oči. Neřekl nic. Je to ranař a kliďas. Skrývat něco už může jen ta kamenná zeď za námi. Ale proč tolik zazdívek prázdného sklepa? My spekulace, co by kdyby, děláme málokdy. Ta masivní zeď vypadá jako nosná. Do toho bychom nešli, a nedovolil by to jistě ani pan domácí. Napínavé to ale bylo.

Kouřim - průrazy do dalších komor | Fotoarchiv: Karel Pokorný

---

Olomouc

Bývalé moravské hlavní město mělo podzemí odpovídající tomu, že kromě staveb církevních a městských, se zde nacházelo opevnění gotické, renesanční a barokní. Stalo se jedním z nejlépe hrazených měst Evropy. Nebylo mu to ale nic platné. V třicetileté válce se Švédům, kteří u nás napáchali víc škod, než obě světové války, se jim Olomouc po třech dnech vzdala. Ubohá císařská armáda jej pak marně týdny dobývala zpět.

Snadněji se bourá než buduje. Když po sto letech v sedmileté válce dobývalo Olomouc rozpínavé Prusko "s tém skrčkem hrbatym, co by všetko jen zožrat chcél", tedy malým schýleným králem Bedřichem, už ale pevnost odolala a v dalším tažení ji Bedřichova armáda prostě obešla. Olomoucké opevnění, které prý město svíralo jako krunýř, začalo být bouráno. Až neuvěřitelné je prohlášení pracovníka památkové péče z předlistopadové doby, že se nikdo předpokládaným podzemím nezabýval. Jen jednou prý narazili na jakýsi vstup někam, vzali si pověstnou plochou baterku, která svítila tak do dvou metrů a po chvíli začala slábnout. Žasli prý nad rozlehlostí labyrintu, ale po asi padesáti metrech se s obavami vrátili a pak už leta zase nic. Žádný zákres nikdy neudělali. Bez komentáře.

Katolická církev, která jediná vyšla z třicetileté války bohatá, nechala zbourat obrovský blok starobylých domů a postavila strohé komplexy nevýrazných jezuitských staveb. V klášterních a chrámových objektech, však zůstala zachována mnohapatrová sklepení a nečekané spojnice, ve kterých se pak občas narazilo na nějakou kostřičku, která se nedala spojovat s pohřební záležitostí. Byly to pozůstatky těch, které sem zavedla touha po nějaké vidině zbohatnutí nebo touha po dobrodružství a nebylo úniku zpět. Vždyť ono stačí přehlédnout tu správnou odbočku. Kamilovy fotografie zachycují též chodbu, která má všechny parametry chodby "tajné" či spojovací. Rozměry, profil, snížený vstup, větrací šachty a hned dvojí zazdívku, aby sem církevním otcům nikdo nepronikl, když ztratila svůj význam. Pod železnými deskami bývaly schody. Lze ji v rámci návštěvního okruhu spatřit.

Olomouc - tesaná chodba pod chrámem sv. Michala | Foto: Kamil Pokorný

---

Jak je to v Praze

Když jsem se seznámil s Kamilem Pokorným, bez něhož by mé knihy nikdy nevyšly v takové podobě a množství napsal mi, - vy se v té Praze máte -, a myslel tím bohaté historické podzemí o kterém bájil v 19. století nejeden romantik ve svých publikacích. Pravdou je, že Praha v tom byla vždy popelkou. Staré město stálo na písku, Nové město na navážce a Malostranské paláce také nic moc, včetně Pražského hradu.

Mučírna ve věži Mihulce byla pozdější záležitostí. Jak to bylo s Daliborem z Kozojed, který si v hladomorně přivydělával hrou na housle se přesně neví. Bylo tu vězení pro lepší lidi a také prostory, kde občas někoho natáhli na skřipec. Nejzajímavější byl objev v devadesátých letech, kdy byla odkryta kobka s neurčitelným původem z dob přemyslovského hradu. Na jejím dně byla vrstva se zeskelnatělou krustou. Kriminalistický ústav v Praze ji vyhodnotil, jako pozůtatek lidských fekálií. Bylo to tedy velmi tvrdé vězení, kde odsouzení vykonávali svou potřebu pod sebe.
Milovníci hradních podzemí mohou ve srovnání třeba s Budapeští jak zmiňuji, pouze střídavě blednout a zelenat závistí.

Pražský Strahov - chodby skrze hradby | Foto: Kamil Pokorný

---

Pár decimetrů od svobody

Pod kostelem Cyrila a Metoděje v Ječné ulici v Praze, nedobrovolně obětovali své mladé životy parašutisté, kteří spáchali atentát na říšského protektora R. Heydricha, v době německé okupace v roce 1942.
Byl vyhlášen vyjímečný stav, gestapo a SS byly na každém kroku, a kolem vysazené skupiny se stahovala smyčka. Farář zmíněného kostela napojený na odboj jim poskytl útočiště v kryptě zmíněného kostela. Podzemí bylo velmi skrovné a byl sem jediný vstup. Nebylo tomu ale v historii tak vždy. Téměř se neví, že zde byly další krypty a chodby zavážené již v 17. století. O kus dál se nalézal románský kostel sv. Václav, bývalý hrádek krále Václava IV. a Karlovo náměstí mělo být protkáno chodbami od radnice až po klášter Emauzy. Také na místě dnešního Vysokého učení technického byla mnohapatrová sklepení. V této lokalitě vůbec, měla být podzemní síť nejhustší, protože Staré město stojí na písku.
V jižní stěně krypty lze v rámci pietní expozice spatřit pokus o proražení do štoly, vedoucí z Karlova náměstí k Vltavě, kterou starý kněz označil za téměř jistou. Bohužel to ti výsadkáři nestihli. Jejich úkryt byl prozrazen, místo obklíčeno a ostřelováno, pak byli nasazeni hasiči, aby je vytopili. Ti hrdinové zemřeli nakonec vlastní rukou.
Jak už to v publicistice bývá, píše se jak málo zdiva dělilo vojáky od záchrany. Jinou otázkou je, do jaké míry byla štola průchozí, jak a kde vyúsťovala, a kam by se bez jakékoliv pomoci v době stanného práva skupina uchýlila tentokrát.

Místo, kde se snažili parašutisté zoufale prokopat do prastaré štoly | Foto: Kamil Pokorný



Krypta kostela Cyrila a Metoděje v Ječné ulici v Praze - původní vchod schodištěm z lodě kostela a ve zmenšeném nynější vchod přímo do krypty | Foto: Kamil Pokorný

---

Malostranská unikátní chodba

Obyvatelé měst jako Jihlava, Znojmo a dalších, se mohou pousmát nad dětinskou radostí pražáků, když se přišlo na to, že mají také svou starou tajnou chodbu. No jo, je to tak. Staré Město stálo na písku, žádný ze sedmi pražských hradů žádnou chodbu dosud nevydal, tak nám ji dopřejte. Jedině paláce Malé Strany nebo šíje, vedoucí z opevnění Hradčan, mohla toto poskytnout.
V jednom domě v Nerudově ulici se nachází členité sklepení, kde se po desetiletí v poloshnilých kójích rozpadalo uhlí v mour po té, co topení nahradily jiné energie. Po privatizaci a následných nutných opravách, bylo všemožné haraburdí vyvezeno a objevena gotická studna, vstupy do sousedních domů, schodiště, a ve výši ramen vstup do chodby tesané ve skále. Je v perfektním stavu a směřuje buď pod arcibiskupství nebo pražský hrad. Bohužel je po pár metrech zabetononována (zcela přerušena kolektorem pod ulicí), samozřejmě bez jakékoliv dokumentace. Nemohla být kanalizací ani odvodňovačkou, protože zde byla ona studna a skladovací prostory.



Malostranské sklepy - jedná se o zazděný vstup do chodby?! | Foto: Kamil Pokorný



Pod Prahou se dosud skrývá tajemství některých podzemních chodeb i před odbornou veřejností. | Foto: Kamil Pokorný

---

Penězokazecká aféra

Ještě po první světové válce, se v Praze mluvilo o penězokazech, kteří chodili podzemní chodbou z pražského Petřína, do opuštěného paláce Michnů na Malé straně, kde zřídili falsifikátorskou dílnu. Já jsem o tom psal podrobně, protože je to napínavá detektivka s historickým podkladem. Padělatelé rytec, litograf a tiskař v čele, se schudlým šlechticem Karlem z Blauen se do toho pustili, vědomi si hrozících nejvyšších trestů. Rakouská říše byla zvána - nemocným mužem na Dunaji, protože ji to nešlo ani ve vojenství ani v hospodářství. Policejní systém nazývaný špiclovským, však fungoval dokonale. Po té co začaly obíhat falešné bankocetle zejména v Praze a Vídni, bylo i za pomoci vojenské kontrarozvědky vyhodnoceno, kdo a kde to páchal. Pachatelé na své "pracoviště" chodili štolou, která byla přivaděčem vodního zdroje pro palác. Policie však zjistila, že z podzemí vede ještě chodba - štola ústící do potoka Čertovka a další snad do katakomb pod pod Pražským jezulátkem. Tyto případné únikové cesty o kterých pachatelé jistě věděli, byly obsazeny, celá skupina pak pochytána a posléze popravena. Chodba z Petřína byla zavalena, tu do katakomb se nám dosud nepodařilo zaměřit, ale ústí štoly do Čertovky, přináší fotka Kamila Pokorného.



Malostranská chodba z Michnova paláce, ústící do Čertovky | archiv: Kamil Pokorný

---

Trochu čísel

Když nechal císař Rudolf II. vyrubat štolu z Vltavy do pražské Stromovky, musely se na tom finančně podílet kromě královské pokladny všechny stavy, to jest šlechta, měšťané a cechy. Důvodem bylo, zavlažovat čerstvou vodou plánovaný rybník a menší meandry, pro okrasné vodní ptactvo.
Rudolfova štola v Praze tehdy vznikala devět let - jako kdysi hrad Karlštejn, a délka tohoto náročného díla byla 1100 metrů.

Tak zvaná Pluhova štola u Horního Slavkova byla štolou větrací a odvodňovací. Budovala se od roku 1539 do roku 1655 a dosáhla délky 5,94 kilometrů. Cena dvou vyrubaných metrů byla deset zlatých a roční postup byl 70 metrů.

Stovky ba tisíce chodeb, popisovaných v osmidílné prodávané "encyklopedii" Tajemné chodby, by měly větší rozsah, než kolik mělo Rakousko Uherské mocnářství železnic.

Rudolfova štola v Praze | Foto: Kamil Pokorný

---

A co teprve my tady v Praze

To autor dvoudílné knihy Neznámá Praha z roku 1939 E.T. Havránek si to patřičně užívá.
"Průměrný Pražan ani neví, že druhým velkoměstem v podzemí jsou sítě tunelů, spojujících oba břehy Vltavy, jednotlivá náměstí, kde nechybí hřbitovy a katakomby rovné těm Římským a vše proplétá celá spleť rozličných chodeb tajných. Otřásá se hrůzou a živě představuje jak ve středověku odnášeli zmučená těla podzemní temnou chodbou od útrpného práva do Faustova domu na Slovanech a jak dlouhou pod zemí vydlážděnou ulicí chodívali do věznice sudí, biřici, i katané, aby.....".

Autor sám připouští, že pověst je pověst, ale jakmile je podrobena historické kritice neobstojí a rozplývá se v nic. Nicméně pak s chutí pokračuje dál.

" Ocitli bychom se tak v neznámých dosud brlozích a tajných skrýších, o nichž nemůže být pochybností, že také v Praze pod zemí ještě jsou, ve středověkých mučírnách, hladomornách a dávných kobkách, proti nimž by možná mizela i sláva proslulých komor benátských. Ocitli bychom se tak skutečně v bývalých shromaždištích spiklenců všech dob, uprostřed starobylých sarkofágů neznámých mrtvých, ve sklepení katů i v rozvalinách jezuitských lóží, (Lóže měli zednáři, ne jezuité, pozn.aut.) pod popravištěm pod Karlovem u mysterií emauzských. Všude tudy lze sestoupiti do tajemného ovzduší s podivnými kouty a snad i na některých místech nastraženými záludnými pastmi neznámých proti neznámým......".

Tak. Je toho na třicet stran a já si uvědomuji, že si přes třicet let mohu nohy ušoupat, abych taková místa poznal a popsal a my to máme (prý...) vše v Praze.
Skuteční budovatelé kanalizačních či vodovodních sítí, metra, vojenských staveb a krytů z tohoto však nikdy nepotvrdili nic.

---

Praha Žižkov - Židovské pece

Praha je ve srovnání s jinými našimi historickými městy, na historické podzemí velmi chudá. Zmiňoval jsem to nejednou, i když nejeden romantik si vymýšlel celé podzemní říše.
Dvě pozoruhodnosti tu ale přece jen jsou. Kdysi rozsáhlé bludiště těžebních slojí a chodeb na Proseku a území zvané Židovské pece na území pověstného Žižkova. O této čtvrti, která byla zvána „stát ve státě“ nebo „Žižkovská republika“ jsem napsal několik stran, aby mnohé neupadlo v zapomnění. Zdejší obyvatelé měli své nářečí, zvyky, tradice, zákony a vše bylo zkrátka o dost drsnější než v ostatní Praze, což se týkalo hlavně zdejších frajerů.

Židovské pece vůbec, byly největší místní valutou. Byly to přírodní tektonické pukliny po generace prohlubované a pospojované. S informacemi, že zde žili lidé již v době prehistorické, již nelze dnes pracovat, ale sloužily za úkryty židovskému obyvatelstvu při pogromech a jiném pronásledování, již ve středověku. Nepochybujme, že tu měli i své ústupové cestičky, které znali jen ti pravověrní. Byly zde i hrnčířské dílny a tavil se v malém cín.

V devatenáctém a ještě dvacátém století tu byla obydlí největší chudiny - dnes bychom řekli bezdomovců. Hlavně však to byl ráj tuláků a takzvaného "lumpenproletariátu", tedy drobných kriminálníků. Řadoví Žižkováci sem moc nemuseli a policie velmi nerada. To už musela být závažná událost aby asistovala, - dnes bychom řekli zásahová jednotka. Místní komunita si ale s mnohým stejně věděla rady. Na pytlovinu, staré matrace a plachty perfektně namalovali struktury kamene, hlíny a písku a když se blížila policejní "šťára" různé odbočky a prostory jimi překryli a nebyla možnost si tak cokoliv zapamatovat. Ani policejní špiclové sem nasazovaní, se zde nikdy neorientovali. Po okupaci s tím nacisté tady udělali krátký proces, pro možné působiště odboje. Co zbylo, bylo zlikvidováno za socialismu. Dnes je zde pouze několik obezděných vchodů.

Pamětníci dodnes znají případ, který se stal za první republiky. Velmi brutálním způsobem byl ubit a oloupen jakýsi obchodník, myslím že z Vinohrad. Pachatel hledal "azyl" v sousedním Žižkově, mezi tamější galerkou a "nabídl dlouhé peníze". Neudali ho, ani neodevzdali policii. Vyhověli a skryli jej v labyrintu žižkovských Židovských pecí. Po mnoha letech byla náhodou při zemních pracích objevena lidská kostra. Našla se tam kožená taška s cennostmi, penězi a doklady zavražděného. Dle pozůstalé rodiny nic nechybělo. Žižkovští ostří hoši si nic nevzali, když tam toho vraha za živa zavalili. Brutální loupežné vraždy ve svých scénářích neměli.

---

Praha - Vyšehrad

O Vyšehradu v Praze, bylo napsáno hodně publikací. To, že se žádná nevěnuje podzemí, jak je to všeobecně obvyklé, mě umožňuje o tom napsat. Zmiňuji to v knize „Vyšehrad, jak ho známe a neznáme“, která je v nakladatelství a snad se dočká vydání.

O podzemí gotického hradu Karla IV, nevíme nic. Bylo zplanýrováno a zavezeno při budování barokní pevnosti. Dnes je znám pouze gotický sklep, ve kterém je expozice.
Nějakou chodbu nebo chodby hrad nepotřeboval, protože byl ze tří stran naprosto nedostupný. Víme pouze o vodovodu z nedalekých Kavčích hor. Pozoruhodné, - v negativním smyslu, je malé množství kasematních prostor, které jsou navíc nepropojené. Pozdně barokní Terezín a Josefov, má pevnostní chodby o délce desítek kilometrů.

Jižní úsek je nepřístupný, protože schodiště s vchodem vedoucím do těch nejdelších, byl v rámci zvěrstev, co se všude odehrávaly do konce osmdesátých let, zavezen. Reakcí na to, bylo probourání se pátračů do chodeb, pro změnu zazděných. Nevím, jak je to dnes, ale tím otvorem jsme tam tenkrát pronikli. Na konci jsou závaly nebo odstřely, a nedostane se nám asi nikdy odpovědi na to, zda je možné, že jižní úsek nebyl se severním nikdy spojen. Při tom, odvodňovací štola, vyúsťující ve skále nad řekou, odněkud vedla a portál ve zdi bastionu nad sanatoriem také.
Kasematy vedoucí na obě strany v Cihelné bráně, ústí do nejmladší Svatováclavské bašty a na opačné do shromažďovacího sálu Gorlice, kde je dnes lapidárium. V místě, kde vedou vědci pře, zda to bývala původní Jeruzalémská brána, je okénko, kde celá desetiletí šuměla voda. To před pár lety přestalo, a zevnitř není patrné, proč a odkud kam padala.
Kousek nad zatáčkou silnice je vyústění štoly, o které se neví odkud vedla. Jeden novinář napsal hotová fantazmata, že to vede do místnosti s rakvemi, odkud se větví další chodby a opírá se o tvrzení pana faráře, který mu řekl, že tam jako kluk byl. I když faráři vědí, po čem čtenáři baží, pochybuji, že by se jako vzdělaná duchovní osoba, k takovým blábolům propůjčil.
Záhadou je tu vstup z Gorlice do chodeb ve tvaru T. Jedna končí beze smyslu pod šachtou blízko schodiště, druhá se zalomí a stoupá do úseku, kde je skalní čelba. Soudí se, že je to dílo Francouzů, kteří po okupaci Prahy na Vyšehradu leccos budovali, ale ani jednu z těch chodeb nedokončili. Ani nejmladší mapa podzemí z konce 19. století tento úsek nezachycuje, což je zajímavé.



Vyšehrad - nepřístupné jižní kasematní chodby | Foto: Kamil Pokorný



Vyšehrad - spousta otazníků zůstává | Foto: Kamil Pokorný

Poklad na Vyšehradě

Hodiny na vyšehradské kapitule odbíjely jedenáctou hodinu večerní, když téměř už spící ulici vedoucí ke spodní Nové cihelné bráně, rozezněla kopyta osmi jezdců a okovaná kola velkého a těžkého kočáru. Mezi obyvatelstvem cosi vřelo. Blížil se bouřlivý rok 1848.

Stále platil odvěký zákon královských hradů, pevností a měst, že po uzavření bran, by se tyto otevřely pouze panovníkovi nebo místodržiteli. Velitel přijíždějícího oddílu dal strážím na šancích světelné znamení. Z kočáru vystoupili dva muži. Jeden v generálské uniformě, druhý s plukovnickou hodností. Po zaklepání okovanou holí se otevřelo v postranní brance okénko. "Vzbuďte velitele posádky", nařídil mladému poručíkovi generál a podal mu list s třemi pečetěmi. "Rozkaz královského místodržitele", dodal. Ani jeden z důstojníků nepromluvil, což platilo také pro jejich vojáky, kteří kromě zbraní měli i ženijní nářadí. Velitel pevnosti ještě nespal, dostavil se poměrně brzy a hned poručil otevřít bránu, kterou ale za nimi okamžitě zase zavřeli." Pošlete všechny své lidi pryč, vy zůstaňte!" poručil generál a zamířil se svým doprovodem k levému vchodu do kasemat. Věděli přesně kam jít a co dělat. Malý průvod uzavíral rozpačitý podplukovník, velitel pevnosti. Došli k velkému sálu, kde bylo skladiště a v dalších dvou patrech ubikace pro vojáky. Teď téměř vše zelo prázdnotou. Generál s pobočníkem složili na jakési bedně mapu, sestávající z několika kusů. "Tady", ukázal pobočník na hromadu prken, trámů a sudů vršící se u zdi. Vojáci je okamžitě začali odklízet. Objevil se další mnohem nižší vchod do podzemního systému, uzavřený železnými vraty. "Klíče prosím" natáhl pobočník ruku k veliteli citadely, který byl sice dopisem instruován co má dělat, ale evidentně se mu to nelíbilo. "A nyní laskavě počkejte tady," završil jeho nespokojenost generál a celý ten podivný oddíl vstoupil do chodeb. Byly tam tři ve tvaru písmena T. Vrátili se po hodině s dvěmi železnými vojenskými pokladnami. Vybraní statní vojáci měli co dělat, když je na popruzích vláčeli stejnou cestou zpět, aby je pak hned naložili do kočáru. "Vše je to přísně tajné pane podplukovníku", řekl generál velitelovi zbytečně stroze a všichni se rozloučili vojenským pozdravem. Brána se za nimi opět zavřela a spící ulice byla podruhé probuzena.

Nikdo se nikdy nedozvěděl, která z armád vyskytujících se v průběhu válečných dění na Vyšehradě, zde tyto pokladnice - zřejmě ve velkém spěchu, zazdila. Druhým, daleko více vzrušujícím faktem zůstává, zda ony dvě truhly byly to jediné, co zde nebo jinde v pevnosti bylo tehdy ukryto! Ten, kdo rozstříhané části mapy jistě velmi pracně shromaždoval, byl zcela jistě přesvědčen o opaku, protože část jich nedávala smysl zřejmě proto, že některé kusy chyběly. Oproti podzemí některých našich historických měst, je to pražské nepatrné. O tom Vyšehradském však nevíme dík opakovaným přestavbám vůbec nic. Úzká kamera (endoskop) by ale mohla navštívit místa, která jsou postupně odkrývána.

Vojín, který se zbláznil

Kapitulní děkan Jan Berghauer nechal v polovině 18. století překopávat vyšehradský hřbitov, když se snažil najít hrob krále Vratislava a údělných knížat. Narazilo se při tom na části starých chodeb. Už tenkrát bylo u nás zvykem se podzemím nezabývat, bez průzkumu ho likvidovat a chodby tak byly hned zavezeny.
Pan děkan se žádného výsledku v odkrývaní hrobů nedočkal, protože brzy zesnul. Jeho zástupce páter Šuknecht v pátrání nepokračoval, ale zapsal se do vojenských análů jinak. Jednoho dne ho navštívil vojín, který zde zastával strážní službu. Připomeňme, že za doby Marie Terezie trvala základní služba sedm let. Vojín se páterovi přiznal, že ho navštěvuje přízrak, který nesmírně trpí v očistci. Tomu, kdo mu pomůže se vysvobodit, prozradí místo, kde je ukryt nezměrný poklad. Ten má být rozdělen mezi císaře, kapitulu a chudé. Detailně popsal počet mincí a dalších klenotů včetně církevních zlatých předmětů. Tedy romantický blábol toho netvrdšího ražení.
Vzdělaný kněz ho zprvu chtěl vyhodit, ale pak si řekl, že ten pomatenec to bude roztrušovat dál, budit nežádoucí zájem a celou záležitost nahlásil na velitelství pevnosti. Vojína nejdříve lehce podusila vojenská tajná služba, ale když byly jeho informace tak zarážlivě přesné, začali mezi Prahou a Vídní kmitat poslové. Velitel už viděl na ramenou o hvězdičku víc a pan páter s tetelil nad pochvalou z Říma. A vojín? Toho se nikdo na žádné přání neptal.
Skutečný šrumec nastal, když ale při mši ve vyšehradské kapitule přiznal, že byl osvícen a v noci mezi masopustní středou a popelečním čtvrtkem místo pokladu prozradí. Ještě tu noc poslové zase štvali koně k vrchnosti do Vídně. V předvečer těchto církevních svátků, obsadily tři setniny vojska celý hřbitov a blízké okolí. Bylo označeno udané místo v místě, kde se u velkého jasanu konala kázání pro posádku. V okamžiku, kdy se ženisté chystali vznešený velký strom porazit, dorazili poslové od arcivévody Josefa - budoucího císaře Josefa II., že celá věc je tmářstvím a nesmyslem a akce musí okamžitě skončit.
Velitel pevnosti dostal místo povýšení důtku a páter pokáraní. Vojín skončil v blázinci na samotce, aby dál nešířil bludy a touhy někde rýt. Ke stromu byla postavena na delší dobu hlídka, když se zde začali rojit zvědavci. Jakékoliv kopání bylo zakázáno, ale on si to nikdo zvláště v pevnosti ani nedovolil.


Výbuch

Pevnost Vyšehrad nám ve své jedinečnosti zůstala neporušena a zachována také díky tomu, že si za dobu své existence tak říkajíc ani nevystřelila. Její představitelé se vždy z různých důvodů rozhodli pro kapitulaci. Smrtelné nebezpečí jí hrozilo pouze jednou, když Prusové, kteří se jí zmocnili také bez výstřelu, ji chtěli roku 1741 při odchodu z Prahy vyhodit do povětří.

"Prajzové balí", neslo se Prahou. Doma jim hoří půda pod nohama. Baron Trenck se svými Pandury tluče na brány Berlína. Kéž by tak ti divoši z Balkánu, to nenáviděné město srovnali se zemí. Naší starostí teď ale je, aby Prahu na odchodnou Prusové nezapálili. Při všech okupacích, byli oni ti nejhorší. Jak jinak. Rakouská armáda byla nedaleko, ale generál Karel Lotrinský, ji jednou již nechal na holičkách. Postavíme tajně domobranu, rozhodli se měšťané. Jenomže se pražská města nemohla dohodnout. Staroměstští se s Novoměstskými stále o něco přeli a Malostranští se nechali slyšet, že se jich to netýká. Novoměstští a ti z pod Vyšehradu se ale domluvili, že si své i s pevností ohlídají. Již tři dny pršelo a hlídkám se ven nechtělo, ale kdo ví...? V místě, kde Botičský potok podbíhá starou hradbu, se krčili tři na nit promoklí a hladoví prusští "dezentýři". Ani jeden, Prusem ale nebyl. Měli jen jejich uniformy. Byli to násilím zverbovaní chasníci z německy mluvících zemí. Nechtěli už bojovat za toho "skrčka" jak nazvali Bedřicha Velikého. Malého nahrblého agresivního panovníka, který svými výboji stále otřásal všemi sousedy. Zběhové za život nabídli informaci k nezaplacení. Vyšehradská pevnost má být při odchodu zničena. Více jak sto sudů prachu bylo uloženo na dvou nejdůležitějších místech. A řekli přesně kde. Jako méněhodnotní vojáci museli ještě s jinými, tuto krajně nebezpečnou práci vykonat. K sudům prý vedly velmi dlouhé a pomalu hořící doutnáky, které mělo pár zákopníků zapálit, až bude armáda již z dohledu. V blátě, přikryti pytli, hlídali měšťané z gardy ve dne v noci. Když byla zatlučena vrata první brány a jezdci zmizeli, vydali se tři z nich a sice kolář, krejčí a zlatník pevnostními stokami které znali, do podzemí. Když dorazili po dlouhém hledání na přesně popsaná místa, doutnáky se s děsivým prskotem již k místům zkázy blížily. A bylo jich pro jistotu víc. Nebylo cesty zpět. Přesekávali je sekerami, rozdupávali a zalévali vodou z měchů. A stihli to.


Karel:

Ve své publicistice, která je více populární než odborná, se vyhýbám mysticismu a pokud tam něco takového "pustím", jsou to ony starší záležitosti z lidových tradic. Bivoj, Libuše, Horymír. Rozhodli jsme se ale, zařadit sem bez komentářů příjemně mrazivý objev, učiněný při hlubším studiu fotozáběrů.

Na jednom místě, jako člověk zabývající se celý život vojenskou historií a zbraněmi, jsem zaznamenal v podzemí Vyšehradu postavu muže s přilbou turkotatarského typu. Oděn je do dlouhého kabátce zvaného "župan nebo kaftan", kde byly prošívány mezi dvěma látkami koňské žíně nebo nasmolená koudel a lehčí šavle tím nepronikla. Sahá až na zem a má vysoký límec chránící týl proti sekům zezadu. Zde se od toho límce táhne lem kožešiny. Může to ale být též brněná vesta, zvaná "bechtěr". Je vidět levá ruka a z pod kaftanu vystupuje střevíc. Takováto výstroj byla používána tureckými a hlavně ruskými jezdci v 16. a 17. století. Nad přilbou rozpíná svá křídla černý havran.
Za ní se rýsuje postava druhá. Má klobouk, jaký nosili v 16. století lékaři, filosofové, další vzdělanci a ortodoxní židovská komunita. První tvář hledí vzhůru před sebe, ale při jiném úhlu, přímo na vás. Druhá je jakoby v pokoře skloněna. Ale to je teprve začátek. Po ještě větším zvětšení, prostupují obě figury zdivo, které je v takto neuvěřitelné kresbě náhodně tvoří. Máme tedy po záhadě? Ještě ne. Po dalším opakovaném zvětšení, objevuje Kamil Pokorný, který snímky pořídil, na temném pozadí další stín. Protáhlá světlá tvář připomíná masku z hororu Vřískot a pod rozšiřujícím se šatem sahajícím pod kolena, jsou patrny nohy. Na jiném záběru, je postava mnicha se sepjatýma rukama. Jeho kutna je bílá s výrazným vysokým vyztuženým půlkulatým límcem, typickým pro karmelitány.

Senzibilové a parapsychologici, ať v tom hledají tu svoji záhadu a vysvětlení, a o tom to je. I ti největší počítačoví experti jistě potvrdí, že my jsme neudělali do těchto záběrů, ani sebemenší zásah. Jistě bychom nyní měli konečně říci, - kdo nevěří ať tam běží -. Litujeme, ale zatím musí stačit tyto naše fotografie. Nemůžeme rozzlobit ty, kteří nám na nepřístupná místa umožňují přístupy a odstartovat nápor zvědavců. Zatím jsou tyto prostory veřejnosti nepřístupné.



V pozadí chodby jsou patrné dvě postavy o kterých hovořím v textu.
Nad hlavou přední, se jakoby rozpíná havran s roztaženými křídly. | Foto: Kamil Pokorný



Červený kroužek napomůže postavy najít. | Foto: Kamil Pokorný



Na jiném snímku, se tu jeví postava mnicha ve světlém hábitu, se sepjatýma rukama | Foto: Kamil Pokorný



O pražském letohrádku Hvězda, píšeme na jiné stránce webu: Chodba u Hvězdy

---

Telč

Renesanční perlu - město Telč - postihl v minulé éře jen nezájem a nedostatek prostředků od státu. Žádná stavební zvěrstva jako v jiných historických městech. Pouze historické podzemí, které zde mělo výrazně obranný charakter, bylo celé obetonováno jako nejednodušší a nejlevnější prostředek k zajištění statiky. Historická atmosféra byla scela setřena a průchodnost snížena.

Chodba z hradu - zámku v Telči snad i největšího skeptika přesvědčí, že byla chodbou únikovou a nikoliv kanalizací nebo odvodňovačkou. Vede z nejspodnějšího sklepa, na zahradě v areálu lze spatřit vzdušný komínek a hlavně vystoupit z ní bylo nutno po dlouhém a strmém schodišti.
Vychutnat si ji lze pouze částečně, protože je v polovině zazděná. Její vyústění vede do míst bývalého opevnění a v mladším domě je dnes vinárna. Již nelze určit, zda se napojovala na rozvětvené chodby pod městem nebo byla určena pouze k možnosti uniknout po vodě, protože hlavním opevněním města i hradu byla rozsáhlá vodní plocha. Je jasné, že ta pozdější zazdívka měla zamezit vstup pod zámek a opačně do skladišť vinárny. Atmosféru kazí akrylový nástřik chodby, která byla původně vyzděná kamenem.



Telč - Původní zámecká chodba necitlivě opatřena betonovým nástřikem. | archiv: Kamil Pokorný

---

Polná

Ze zkušeností víme, že zápisy z kronik bývají často tak zvané zkazky pamětníků a jejich otců a dědů. Pro nás jsou nejcennější úřední záznamy z archivů. Starobylé opevněné město Polná s hradem takové archiválie má, a pocházejí z městské knihy privilegií.

"L.P. 1613 dala se dělat štůla z lochu rathauského až do rybníka za hradbami. Havířům dáno od štůly dělání, od rozšiřování lochu od rumu nošení sumou 276 kop, 4 dr. 5 denárů".

Je to jedna ze dvou zpráv o podzemních chodbách v Polné (měšťanský dům střední velikosti, stál v té době 300 kop grošů. Řemeslníci si tedy uměli dát zaplatit už tenkrát).
Druhá zpráva pochází z doby před druhou světovou válkou:

"Senzací bylo nalezení dlouhé chodby pod náměstím, jdoucí do neznáma a bylať vytesána ve skále a zanesena bahnem. Tři odvážlivci, kteří se do toho pustili, se dostali pod budovu okr. soudu, kudy sklepem vyšli na den. Jak potom bylo dodatečně nalezeno, chodba vytesána nákladem města roku 1606 od povolaných horníků, jako odtok přebytečné vody k šancím a snad i pro účely obrany a úniku.“

Historické sklepy města Polná | Fotoarchiv: Kamil Pokorný



Jarda Hrouda a Karel Pokorný | Fotoarchiv: Kamil Pokorný



Podzemí města Polná | Fotoarchiv: Karel Pokorný

---

Pozoruhodný Jirkov

Starobylé město Jirkov na severozápadě Čech má pozoruhodně zachovalý labyrint propojených sklepů, bohužel poničený a zmenšený tak, jako ve Znojmě a Jihlavě výstavbou obchodního domu. Ze starých monografíí ho pečlivě zpracoval ing. Rudolf Sachumský.
Podzemí bylo vyhodnoceno jako hospodářské převážně z 16. století. Lišilo se pouze vězení pro těžké zločince, které bylo roku 1857 zrušeno a zasypáno. Zajímavá je stať, citovaná v díle R. Penslera - Geschichte der Stadt Gorkau:

"Já níže podepsaný zednický mistr v Jirkově, jsem v roce 1724 v polovině města Jirkova obnovil a vyzdil staré zavalené chodby a šachty, vedoucí ze dvora radnice pod Tkalcovskou ulicí k Seifertovu domu, jakož i chodbu vedoucí až ke staré papírně. V roce 1738 jsem vyzdil a opravil chodbu vedoucí z radnice až za Vinařskou ulici. To všechno je moje vlastnoruční dílo. Jirkov dne 20. března 1739 - Martin Rudolf".

Také zde se traduje a vypráví, odkud a kam všude se chodby táhly, včetně existence dalších zatím nedostupných labyrintů. Skutečná jsou místa, kde Němci umořili hladem několik desítek sovětských válečných zajatců, kde byly nalezeny azbukou vyryté nápisy do omítek.

Zpřístupněná část podzemí města Jirkov | Foto: Kamil Pokorný

---

Hradec Králové

Ohlupovat lidi není pouze doménou novinářů, průvodců na hradech a autorů rozsáhlých encyklopedií na bázi pověstí. Rozverný je případ údržbáře jedné stavební firmy, na jehož vystoupení v jedné nálevně se stály fronty. Měl dar výřečnosti, živené pivem a destiláty, které mu nadšenci objednávali. On vlastně udělal to, co někteří publicisté prosazují, aby oným povídačkám lidu, byla věnována pozornost pro ono - není šprochu aby na něm nebylo pravdy trochu. Co já jsem se jich s očima navrch naposlouchal.
Onen údržbář hostům vždy ochotným naslouchat tvrdil, že bájné hradecké podzemí zcela určitě existuje, ale je neprobádané. Auto knihy Čtení o starém Hradci, také položil otázku vždy a všude tento námět deklasující, že jedna z chodeb má vést na hrad Kunětickou Horu a druhá do pevnosti Josefov. Pak autor konečně udělal první krok a zorganizoval průzkumnou výpravu do hradeckého podzemí. Když údržbář po mnoha vytáčkách už nemohl couvnout, vstoupil vzrušený hlouček ve vytipovaném sklepě na strmé schody.
"Po pár schodech začal pan Hampl náhle tvrdit, že nemá smysl do chodeb chodit, protože jsou místy zasypané a určitě tam jsou jedovaté plyny. Nakonec jsem tam šel sám. Dostal jsem se do lochu v druhém podzemním patře. Cesta dál nevedla. Údržbáře Hampla, jsem pak už nikdy vyprávět o hradeckém podzemí neslyšel".

Tak jako jsem psal, že byl zničen Kolínský hrad, tak propadla destrukci významná pevnost Hradec Králové. Z opevnění zbyl cípeček hradby a z podzemí nic. V jiné ulici zaníceného autora pustili topiči na hluboké strmé schodiště, kam léta nikdo ze strachu nevstoupil. Byl to opět pouze sklep. Zato vlastivědný sborník z roku 1926 se rozjel v článku popisujícím ambity, katakomby, tajné studny, provizorní kuchyně atd. atd. Archeologové při pokusném vrtu cosi potvrdili, když se jim zařízení propadlo o patro níž, ale tím to vše skončilo.

V prosinci 1965 přišlo hlášení, že při stavbě sladovny, byla nalezena skutečně stará chodba a byl dokonce dán souhlas k jejímu prozkoumání. Byly nalezeny stářím zčernalé dubové piloty, pískovcové fragmenty s náznakem žebrování a zčernalé stropy od loučí. Průzkumné odborné skupině bylo jasné, že našli chodbu, kterou pět let hledali. Hasiči vyčerpali vodu a průzkumníci se dostali po třiceti metrech až k závalu. Nalezené střepy byly zařazeny do 14. století. Zájem veřejnosti byl veliký, ale celá akce byla zastavena a jediná prokázaná hradecká tajná chodba, navždy zmizela pod betonem. Dodržení harmonogramu budovatelského bylo důležitější, než hlubší ojedinělé poznání historie města.

---

Frýdek

Tanto odstavec, by se dal nazat - Jak zdeklasovat téma. Pracovníci Beskydského muzea v edici Výukové listy uvádí, že při pracích na úpravách před zámkem a parkem, byly únikové chodby skutečně nalezeny. Není důvod o tom pochybovat, otázkou je, kdo a jak je jako únikové vyhodnotil.
Frýdecký zámek měl být podzemím spojen se starým klášterem (dnes domov důchodců), a s kostelem, který je celý podsklepen. Z krypty hrabat Pražmů, pak spojnice vedla ke kapli sv. Kříže. Mohl to být logický a ne neobvyklý systém své doby. Kromě krypty pod kaplí sv. Hedviky, kam ostatky Pražmů byly k vůli podzemním vodám přeneseny, se nedá tento systém dnes prověřit.

Další chodby ze zámku "prý" vedly k řece Ostravici, na Skalickou hůrku, na svah Lysé hory, do Wolfinského paláce, k Mariánskému kostelu a nakonec na hrad Hukvaldy. Proč, kdy, za jakých okolností a cenu, se mělo toto přechodbování zbudovat, se od dnes již anonymního lokálkáře, který to jen na základě fám Frýdečanů popsal ve svém plátku někdy před válkou, již nedozvíme.

---

Netolice

Netolice jsou městem, kde se rozhodli něco řešit, ale bohužel to nevyšlo. Připomeňme Olomouc, kde desítky let nikoho nezajímalo, co se pod famosním městem nalézá.
Netolické podzemí na sebe upozorňovalo propady a poklesy podloží. O co méně mu bylo věnováno pozornosti, o to více bujely fámy a legendy. Místní radní uvolnili nemalé částky na archeologický i geologický průzkum. Prostor se dal také psychotronikům. Kamil ve své kapitole o virgulářích upozorňuje na rozdíly mezi různými proutkaři a fantasty. Ti zde zakreslili síť naprosto neznámých prostorů a chodeb a označili je za chodby vojenského typu, včetně těch únikových. Bylo zaplaceno deset sondáží. Jen jeden prostor byl nalezen, ale jednalo se o starou studnu. Jako naschvál, jim pak archeologové objevili v archivech poměrně přesně zachycené sklepní prostory, vybudované v minulosti měšťany za účelem skladovacím, ale bez systematického propojení a většinou tedy izolované. Prostředky ale byly vynaloženy, a město má na památku malovánky bludišť od proutkařů.

Kamil: Musím potvrdit, že použití proutkařů je ošemetné. Ze své mnohaleté praxe vím, jak zrádné a nejisté je např. použití L – drátů, protože se ohýbají v reakci na jakoukoli změnu zemského pole a zdaleka se nemusí jednat ani o pramen, ani o dutý prostor nebo geopatogenní škodlivou zónu. Je potřeba veliké praxe a metody kombinovat s více pomůckami i způsoby detekce a dotazování se. Sám jsem na určování chodeb a sklepů velmi opatrný, ale praxe jasně ukázala, že tuto metodu použít rozhodně lze, ne však každý proutkař funguje až tak spolehlivě.

---

Slavonice

Jihočeský renesanční klenot město Slavonice, postihla v třicetileté válce řada devastujících vln, a v 18. stolení pak zničující požár. Další válečné pohromy ho minuly, ale stejně do roku 1990 připomínalo frontové město. Nádherná sgrafita se loupala a jediná investice, kterou návštěvník zaznamenal, byla v parčíku z drátů do betonu svařená pěticípá hvězda se srpem a kladivem. Tak jako v Praze a jinde, podpíraly zdi trámy, chodníky kryly stříšky a loubí proti padající omítce a taškám.

Zachovalo se gotické podzemí hloubené v tvrdé hornině, a proti jiným historickým městům ve větší hloubce. Tak jako jinde byly sklepy hloubeny jednotlivě a propojovány byly až v dobách nastupujícího nebezpečí turkotatarských nájezdů. Odlišné jsou i odvodňovací chodby - štoly, které bylo nutno budovat se stoupajícími spodními vodami. Jsou mandlového, obdélníkového nebo oválného profilu. Průměrná výška je 150 a šířka 60 centimetrů a uprostřed jsou sběrné kanálky. Obdivuhodný je celý tento systém perfektně propočítaného sklonu, svádějící vodu do sběrných chodeb, ústících do příkopů bývalých gotických hradeb. Těch se dalo jistě využít i jako chodeb únikových. Na některých křižovatkách jsou metr hluboké sběrné jímky, které schytávaly naplaveniny a pravidelně se čistily. Mnohem hlubší jsou pak studny v některých sklepech. Celé podzemí bylo vytesáno ručně a Slavonice jsou jedním z prvních měst, kde byly pročištěné části zpřístupněny a návštěvník dostane i přilbu, světlo a kombinézu. Jsou zde i v překližkách vyřezané průlezy, kde si každý ověří, kam se v podzemí vejde a zda na prolézání těch nejtěsnějších prostorů vůbec má. Výstup je pak v jiné části města.

Slavonice - zpřístupněné odvodňovací chodby | Foto: Kamil Pokorný

---

Světlá nad Sázavou

Podzemí tohoto starobylého města stojí za to navštívit už proto, že je to s průvodcem a výkladem. Naše návštěva byla romantická, neboť naše průvodkyně - studentka brigádnice, s námi zabloudila. Byla z toho rozhozená a uklidňovat jsme ji museli my. Že to není zase až tak rozsáhlé, a když tak nás budou hledat.
Prioritou je také to, že podzemí nebylo dík české mentalitě zničeno, ale pouze zaneseno smetím a odpadky, a nikdo zde nic nepřebudovával. Stáří se nepodařilo určit, ale jeho konečná podoba je zařazována do 15. století.
Až na klasické pověsti o chodbách, vedoucích pod řekou až na zámek Světlá a pak - už téměř patologické, že vedly až na hrad Lichnice, jsou tato místa prosta tajuplných mýtů, událostí a pověstech o pokladech.

Světelské podzemí je však dokonalá ukázka o ručním ražení chodeb a štol ve skále za středověku. Zachoval se pohled do nižšího patra, zničeného v duchu scénářů minulé éry. Zbourat na náměstí tzv. špalíčky starých historických domů a postavit obchodní dům Prior. Stalo se tak ve Znojmě, Jihlavě a všemožně jinde. Jen v Chebu lze vidět, jak to bývalo původně pěkné.
O dnešní perfektní vyčištění se nezasloužil stát, ani město, ale jako téměř vždy, nadšenci.

Světlá nad Sázavou - podzemí | Foto: Kamil Pokorný



Členité světelské podzemí | Foto: Kamil Pokorný



Je tu krásně vidět rýhy, stopy po mlátcích a náročném hloubení ručním způsobem - to muselo trvat, než se tolik chodeb ze skály vysekalo! | Foto: Kamil Pokorný

---

Týn nad Vltavou

Toto město mohlo být ukázkou toho, co vše bylo v podzemí zapotřebí pro bezpečí a chod takové lokality. Kromě samotného centra, zde byly stavby církevní, hrad i zámek. Vydrželo to staletí. Po válce jejíchž destrukcí bylo ušetřeno, se to zase stalo ukázkou toho, jak ničit. V 70. letech to začalo budováním krytů pro civilní obranu, jako příprava na válku další, mnohé historické podzemí bylo zasypáno, zaříceno, zalito betonem. V lepších případech tu byly sklady zeleniny všeho druhu. Meliorace, inženýrské sítě a další stavební činnost zkázu završily. Jistě mnozí namítnou, že pokrok nelze zastavit a nadělat ze starých měst skanzeny. No, jinde to i s tím pokrokem jde, ale já hlavně nerozchodím to, že se nedělaly a to zásadně, žádné záznamy a dokumentace.

Písečtí speleologové přinesli před rokem 1992 zprávy o nalezeném ústí dvou neznámých gotických chodeb tesaných ve skále, ale zatopených vodou.
Po odčerpání bylo zjištěno, že jedna vede k studni pod kašnou a druhá ve směru, dnes zničeného hradu. Jedna z chodeb má úsporný tvar klíčové dírky, jak jsem je několikrát popsal. Přežívá tradiční zkazka o spojení mladšího zámku s bývalým hradem. Archeologové však poukazují na podzemí zámku, které se jeví být o více než sto let starší, než budova sama.
Tyto chodby lze v rámci návštěvních dnů spatřit a zapůjčí vám i holinky a pláštěnky.

.

Týn nad Vltavou | Fotoarchiv: Kamil Pokorný

---

Plzeň

Již jsem se zmínil o domněnce, že pro městská historická podzemí, stačí jen jeden vzorek, protože to přece musí být stejné. Pár jsem jich uvedl a je vidět, jak se liší. Je to dáno podložím, významem města jako státní a tím i pevnostní moci nebo významným obchodním centrem. U nás (ČR) v morbidním devatenáctém století, byly z příkazu magistrátu Plzně zasypány dvě nejhlubší patra, studny, příkopy i strouhy v blízkosti hradeb. Nakonec došlo i na ty hradby.

Všechny tyto zásahy vedly k narušení systémů spodních vod, zatopení sklepů, promočení základů a poruchám stability. Nové generace tak zdědily kromě ztrát historických, i velké nákladné starosti, co s tím dál.
Stěny sklepů v prvním nejstarším patře, které zůstalo zachováno, byly postupně obezdívány kamenem nebo cihlou, protože pískovec je drolivý a vůbec nejhorší je ho promáčet. Pak přišel beton a ocelové výztuže - hajcmany a o tom už se mi nechce psát. Na této naší zemičce asi sedí pradávná kletba. Po roce 1990 se na různá místa dostali vzdělaní lidé, našly se prostředky z ciziny i z kultury a sponzorů. A zase jsou potíže. Spousta objektů je soukromých a restiutenti, kteří nikdy ani nepípli z obav před paragrafy o rozvracení republiky a antisocialismu, hází nyní klacky pod nohy.

Tak jako jinde, byl účel Plzeňského podzemí skladovací, ale i bezpečnostní, o čemž se měšťané přesvědčili po velkém požáru začátkem 16. století. Plzeň snad měla největší počet studní, v duchu - nebýt na nikom závislý. Tím ale došlo k poklesu spodních vod a došlo k rozhodnutí vybudovat vodovod. Vyschlé studny posloužily jako záchody nebo odpadní jámy. Vodovod rozváděl vodu dřevěným potrubím, splašky byly odváděny na ulici otevřenou strouhou. To jsou paradoxy.

Byly tu také události válečné, zvlášť ve válce třicetileté. Imponující dvě pásma hradeb, půlkulaté bašty, u nás méně obvyklé čtverhranné věže a zejména přístupy znesnadňoval vodní systém, hned ze třech toků. Před tím město trpělo neustálými nájezdy. Mnoho štol a chodeb vedlo do širokého příkopu. Tradičně katolickou Plzeň, obléhal přes měsíc roku 1618 generál hrabě Mansfeld a dobyl ji. Je až úsměvné, jak rozdílně situace popisují znepřátelené strany. Ostatně, to trvá dodnes. Protestantská strana jako obrovský úspěch velkého vojevůdce, a katolická jako podlý čin jakéhosi zrádce, který prozradil jednu ze štol, "ale včasné vytažení stavidel, mnoho nepřátel v podzemí utopilo".

Plán přístupného okruhu podzemí v Plzni | Foto: Kamil Pokorný



Nahlédněme do spleti historických sklípků a chodeb pod Plzní | Foto: Kamil Pokorný

---

Vimperk odkryl chodbu

Vimperk je nejenom starobylé město, ale jeho součástí byl i pevný hrad. Tomu by mělo odpovídat i historické podzemí. Opak je pravdou. S výjimkou ojedinělých sklepů pod nejstaršími domy, se o něm nic neví. V roce 1969 byla objevena chodba, o které se dosud jenom vyprávělo. Od zvonice ve spodním konci Starého náměstí, se táhne kolem kostela Navštívení Panny Marie a dále podél radnice pod Steinbrenerovou ulicí, až dolů k tržnici. Odborníci typovali její vznik z přelomu renesance a baroka. Pravděpodobně prý šlo o vodohospodářské dílo, ale mezi prvotní hypotézy patřily názory, že chodba mohla vést k místnosti s tajeným kultovním významem. Dalším názorem byla teorie o funkci obranné, tedy o chodbu únikovou nebo zásobovací v době obležení.

Dnes činí přístupná část pouhých dvacet metrů délky, ale není pochyb o tom, že byla mnohem delší nebo navazovala na jiné odbočky. O obvyklých ukrytých pokladech se zde nespekuluje, ale starousedlíci hovoří o rozsáhlém bludišti, ve kterém nacisti na konci války ve spěchu mnohé věci ukryli. Nedávný archeologický průzkum potvrdil verzi o vodohospodářském díle s rozmezím od čisté užitkové vody až po tu odpadní, vedenou jinými odbočkami. Nálezy mincí a zbytky pozdně gotických nádob pak ale stáří chodby posunulo o sto let hlouběji a další mladší nálezy dokazují, že zde byl provoz až do začátku 18. století. Současný archeologický výzkum na hradě odhalil výpadovou branku v pravé části velkého přihrádku.

Hrad Vimperk po přestavbě do kasárenské podoby.       Poslední zbytky gotiky. Bašta u vstupní brány | Foto: Kamil Pokorný

---

Brno

Zatímco v některých jiných městech a objektech panuje ohledně historického podzemí nadále hluboký nezájem, Brno se může pochlubit institucemi a osobnostmi jako je ing. Aleš Svoboda, jejichž výzkum, záchrany a obnovy lze nazvat famosními. To vše s velkým zájmem sleduje fotograf Kamil Pokorný, který je autorem fotografií všech mých publikací a veškeré zdejší podzemní dění zachycuje na stránkách lokálních novin, každý měsíc, již od roku 2002. Tyto jeho některé poznatky přejímám a přepisuji, aby styl kterým publikuji já, zůstal stejný. Karel

Novodobý labyrint propojených sklepení pod Zelným trhem

Brno se dočkalo! Nově vybudovaná trasa skrze původní sklepení je již nejenom zpřístupněna, ale také vkusně vybavena dobovými předměty i nejmodernější technikou. Pod původním tržištěm tak vzniklo ojedinělé dílo, na které může být město pyšné. Podařil se zásadní krok, byť to trvalo nekonečné roky. Ještě před rokem 1989, převládal negativní postoj Brňanů i představitelů města k podzemí. Slovo podzemí představovalo naprosté tabu, neznalost i strach. Nikdo nechtěl o podzemí ani slyšet, nikdo o něm pořádně nic nevěděl, dokumentování bylo v plenkách.

Několik let po revoluci byli Brňané postupně seznamováni o nově objevovaných a dokumentovaných prostorách pomocí přednášek a videoprojekce a při jednoročních příležitostech a sestupech do podzemí skrze poklopy v dlažbě. Ukazoval se stále rostoucí zájem široké veřejnosti o možnost navštívit odvrácenou tvář města. Davy lidí neváhaly čekat i dlouhé hodiny a provizorně sestupovat úzkými šachtami, aby konečně spatřili tajemství dosud zahalené tváře svého města. Velmi dlouho zrála doba, než se vystřídalo vedení města a plně pochopilo atraktivitu podzemí pro turisty. Další potíže byly s financováním nutných úprav podzemí tak, aby mohlo být a trvale zpřístupněno. To způsobovalo ve snaze zpřístupnit podzemí, mnohaleté odklady.

Mnohé exponáty jsou i pohyblivé - funkční pranýř v trestnici, pověstná klec bláznů, a další. Prochází se galerií a expozicemi v prostorách původních sklepů v hloubce 6 až 8 metrů pod zemí s překonáním celkem 212 schodů. V jednom místě totiž nebylo jiné řešení, než prorazit šikmou štolu pod novodobým tunelem kolektoru, aby mohla trasa pokračovat do dalších rozměrných klenutých sklepů.













Labyrint sklepů pod Zelným trhem v Brně | Všechna fota: Kamil Pokorný



Chodba pod Pekařskou ulicí

Tak jako pod ostatními historickými městy, bylo i v Brně objeveno několik spojovacích chodeb, což spolu s propojenými sklepy souhrnně vytvořilo zajímavé podzemí. Přestavby, nová výstavba i lidská lhostejnost, daly mnohému zaniknout. Teprve známá tragedie pod Pekařskou ulicí v roce 1976, oživila zájem o to, po čem lidé chodí a co zanechala historie. Především však zájem úřadů, aby se něco podobného neopakovalo.

Tenkrát se část tramvajového ostrůvku následkem vodní havárie propadla a do vzniklého trychtýře spadl muž. Zachytil se kabelů, ale pod mladou ženou, která mu spěchala na pomoc se utrhla krajnice a ona během několika vteřin zmizela ve vodním víru z prasklého potrubí. Brněnské Vodárny a kanalizace odmítli t jakoukoli vinu ze zanedbání a stejně tak i město samo. Jak jinak v minulém režimu. Bylo nutné ale rychle opravit celý úsek Pekařské ulice a obnovit na ulici dopravu. Žádné prokazatelné pozůstatky paní Bartošové se dosud nenašly. Naopak, operovalo se s názorem, že paní Bartošová nejspíše emigrovala, protože její ostatky nebyly nalezeny. Dokonce o tom vznikl dokumentární film, obsahující právě tyto spekulace. Jen aby nic nevrhalo stín na dokonalý socialistický systém, ve kterém se přece nic negativního nemohlo stát.

V roce 1990 byla při průzkumech a systematické dokumentaci domovních bloků objevena chodba podbíhající horní část Pekařské ulice napříč. Po odstranění sklepních příček, zavážek a zazdívky se zjistilo, že cihlou obezděná chodba vede v hloubce asi šesti metrů pod dům č.16. Její význam se může vázat ke skutečnosti, že zde stála budova sloužící vojenským účelům. Nad touto spojnicí v roce 2003 vyrostla budova pojišťovny. Upozornění průzkumníků na existující chodbu vedoucí přímo ke zdi místnosti s trezory značně vyděsila pracovníky pojišťovny. Chodba po vyztužení a zazdění zůstala přístupna pouze technickou šachtou a v pojišťovně byla učiněna odpovídající opatření.



Původní chodba pod Pekařskou ulicí opatřena nástřikem kvůli zpevnění pod rušnou ulicí s tramvajemi | Foto: Kamil Pokorný



Špilberské naslouchací chodby

Jihozápadní raně barokní bastion na Špilberku hrál velmi důležitou roli při obraně Brna před Švédy, protože posádka i dělostřelectvo hájilo poměrně slabě chráněný úsek. Obránci města jej postavili během dvou let, mezi prvním a druhým obležením města. Švédský nápor se soustředil právě na tento úsek, protože Švédové si pamatovali, že tento úsek chránily jen staré nevelké bašty, původního gotického opevnění.

Podařilo se jim podkopat až pod samotnou špici bastionu, a stačilo už jen pár metrů k založení minové komory. Velitel obránců Raduit de Souches, kterému císařští vděčí za mnohé, nechal ale zbudovat pod zemí příčnou bariéru, která další švédský postup zastavila.

Po skončení obléhání prošel bastion dalšími úpravami. Byla zbudována i rozsáhlá galerie s naslouchacími chodbami, umožňujícími sledovat podzemní přibližovací akce nepřítele. Tento bastion padl teprve dík výkonnějším dělům napoleonských vojsk roku 1809. Zbytky úseků naslouchacích chodeb pohřbily sutiny ze zdí opevnění a bastionu samotného. Teprve ve třetím tisíciletí, byly při obnově tohoto úseku zdokumentovány a zakonservovány nalezené chodby a po liknavém několikaletém rozhodování také zpřístupněny veřejnosti.



Špilberk - zpřístupněná expozice s naslouchacími chodbami | Foto: Kamil Pokorný



Svatojakubská kostnice, osárium

S pietním vkusem je v brněnské kostnici uloženo na padesát tisíc kosterních pozůstatků mužů, žen, dětí a zvířat. Pocházejí ze zrušeného hřbitova. Také se zde také nalézají padlí, z doby obléhání Brna v třicetileté válce a oběti morových a cholerových ran. Jediný vchod se nalézal v hlavní lodi svatojakubského kostela. Byl přikryt deskou s latinským nápisem a letopočtem 1746 a na kostnici pod ní, se časem zapomnělo.

Při nedávném podrobném průzkumu archeologové odhalili tajemství v podobě 24 ranně barokních polychromovaných rakví a nezvykle pozoruhodně poskládané kosti podél stěn. Některé lebky jsou nabarveny. Žlutá odkazuje na oběti cholery, červené jsou následky moru. Je známo, že morové viry přečkávají staletí. Zde ale epidemiologové vše pravidelně desinfikují. Tento unikátní nález rekonstrukční práce prodloužil a prodražil o dva miliony. Město na celou akci uvolnilo 34 milionů.



Svatojakubské osárium | Foto: Kamil Pokorný



Svatojakubská kostnice - delší spojovací chodba | Foto: Kamil Pokorný



Objev chodeb pod Benešovou ulicí

Dodnes existují původní mapy Brněnského opevnění. U Měnínského IV. bastionu byly v jedné mapě čárkovaně zakresleny kasematy. To bylo námětem k průzkumu, a také předejití případné havárii a propadu v exponovaném místě Benešovy ulice. V rámci projektu Sanace brněnského podzemí, se při hloubení v blízkosti bývalého Tuzexu narazilo na zdivo. V hloubce necelých čtyř metrů byla objevena klenba probíhající podél vnitřního líce původní hradby. Byl učiněn průraz klenbou, která kupodivu nebyla poničena, ani zanesena usazeninami. Do chodby bylo možné průrazem vstoupit. Archeologický a stavebně – historický průzkum zdokumentoval velmi dobře zachované zdivo a neporušené klenutí, bez nutnosti činit statická opatření. Výjimkou byla dvě místa, která byla ihned prozatím opatřena dřevěnou výztuží. U vnější stěny původní hradby byly nalezeny naslouchací výklenky. Objevený fragment kasemat je ve tvaru písmene T. Chodba odbočující směrem pod původní prodejnu Tuzex, je po několika metrech zavalena, což souvisí patrně s hloubením základů současného stavebního bloku se zmíněnou prodejnou. Před místem závalu bylo nutné paty chodby opatřit dřevěným rozpěrem tak, aby se stěny chodby vnějším tlakem zeminy nesvíraly. Objevený fragment kasemat IV. bastionu tvoří dobře dochovaný a historicky cenný prvek brněnského opevnění, vystavěného během druhé poloviny 17. století. Proto byla v místě průrazu skrze klenbu zhotovena přístupová šachtice. Podobné objevy lze předpokládat ještě v místech dalších bastionů středověkého opevnění Brna a také hradu Špilberk a můžeme se na ně těšit.



Páteřní chodba s naslouchacími a minérskými komorami pod Benešovou ulicí | Foto: Kamil Pokorný



Černovický labyrint

Senzací bylo naše nedávné objevení pískovcového bludiště přímo v Brně. Něčím podobným se donedávna chlubila pouze Praha. Vstup do něho, je ve stráni ve firemním areálu, kam není běžný přístup. První návštěva zmátla i zkušené speleology, kteří se povznesli nad to, udělat si značky či nákresy a tak si trochu pobloudili. Usoudili jsme, že labyrint vznikl postupnou těžbou. Nalezli jsme zde však pět bludných smyček, jaké se dělávaly se záměrem zmátnout nevítaného návštěvníka, který se vracel stále na stejné místo. Chodby jsou místy široké jenom šedesát centimetrů, což by také spíše svědčilo o obranném charakteru.

Jinde se přechází do místností velkých až 3x8 metrů, což odpovídá tomu, že to mohly být zásobárny nebo shromaždiště. Stropy těchto úkrytů jsou zaklenuté nebo plochostropé. Toto podzemí bylo jistě rozsáhlejší, protože jsou tu četné závaly, a mnoho toho bylo též odtěženo také zvenčí. Naše skupina se většinou nezabývá důlními díly či záležitostmi druhé světové války, ale zde se nalézají vojenské parametry, které mohly sloužit jako protiletecké kryty pro blízké obyvatele i německou posádku. Němci by však z toho zde pro spěchající ohrožené lidi nedělali dezorientační bludiště. Pokud je má úvaha správná, je tento úkryt mnohem starší a za německé okupace byl pouze využit, o čemž by mohly svědčit bunkry v blízkém okolí.



Foto: 4x Kamil Pokorný a Radovan Soudek, objevitelé existence tohoto úkrytu v pískovcovém masivu



Šlapanice - předměstí Brna s kočárovou chodbou?

Obyvatelé jak měst, tak i vsí a luhů často vůbec nevědí, po čem celé generace chodí. O venkovských loších toho bylo napsáno hodně, ale méně už o technických podrobnostech. Nebudeme se k tomu vracet a vyslovíme jen znovu údiv nad tím, že mnohé po staletí vydržely dodnes. Podrobně jsem o nich psal v minulých knihách. Podstatné je, jaké kde bylo podloží. Mezi nejtrvanlivější patří jíl, spraš a hlavně pískovec. Lochy se na příklad budovaly technikou kružby, dusání a posléze se vypalovaly. Po vychladnutí vznikla zpevňující tvrdá krusta. Když jsem v knize Hrad a chodba tajná... psal o Čachtických loších na Slovensku, zmiňoval jsem jako pozoruhodnost, že tam úkryty nebyly ani pod nejbližšími hrady, opevněným kostelem či pod paláci aristokratů, ale pod jejich zahradami a blízkými pozemky. Připomenu jen, že k místu kde byla hlavní skrýš, vedly pravoúhlé nebo obloukovité chodby ke zmatení případného agresora. Vchod do skrýše samotné byl tak snížený, že neměl daleko do plazivky. Kdyby to však přesto někdo zkusil, dostal by v lepším případě palicí přes hlavu. Není však znám případ, že by se toho někdo někdy odvážil.

Velký rozruch vznikl opakovaně před časem ve Šlapanicích. Blízko Zámečnického náměstí stál kdysi mlýn, který vyhořel, a na jeho místě už zůstalo na dlouhou dobu jen spáleniště. Teprve při kopání základů pro novou stavbu, byl odkryt fragment klenuté chodby, původně směřující vzhůru hřbitovní ulicí - směrem k vrchu Žuráň. Pozoruhodné je, že kromě podzemních chodeb o kterých se bájí, že se táhnou desítky kilometrů daleko a tvoří neuvěřitelná bludiště, patří mezi "latinu" o tajných chodbách i takové, kterými mohly projíždět kočáry a povozy s koňmi. Zde taková chodba objevena byla, a jak se potvrdilo při návštěvě sklepů ve zmíněné ulici, směřovala navíc do strmého svahu. Původní chodbu si majitelé domů rozdělili přepážkami, aby prostor využili jako sklepy. Jasným vodítkem k rozpoznání původní chodby však je sklon velmi široké klenby, budované ve stejném úhlu jako stoupání ulice. Nikdo z odborných kruhů nemohl tenkrát k tomu podat patřičné vysvětlení.



Fragmenty kočárové chodby pod Šlapanicemi | Foto: Kamil Pokorný

Onen druhý nedávný rozruch ve Šlapanicích způsobila malá díra, která se změnila ve velký propad. Objevila se soustava úkrytů, která kdysi poskytovala útočiště zdejšímu obyvatelstvu. Místní starosta dal vstup zasypat a zakrýt, aby tyto prostory nelákaly k nějakému zneužití a zejména pak k hrám dětí.



Podzemí brněnské Bílé hory

V Brně lze nalézt také mladší tajné chodby. Nakonec, dělají se dodnes. Není jich zde moc, a o to více jsou neznámé nejen veřejnosti, ale i odborníkům. Způsobily nám veliké nadšení, protože Bílá hora je protější kopec hned na dohled Stránské skále, kde se nachází válečného podzemí více a nevěřili jsme, že pod Bílou horou by se nic nenacházelo.

Dvě rodiny tuto složitě lomenou chodbu s četnými výklenky pro úkryt lidí a posezení vykopaly za druhé světové války, aby se mohly v případě nebezpečí všichni skrýt. Před Němci i bombardováním. Chodba je ručně zahloubena do hrubšího hutnějšího pískovce pod kopcem Bílá hora, ve čtvrti Juliánov. Zadní část klikatící se chodby vyústí do malého labyrintu, kde je dokonce něco jako bludná smyčka, která měla nezvaného hosta přivádět zpět na výchozí místo. Zůstaly tu ještě vyhloubené svislé rýhy, kde se snad počítalo s trámy a výdřevou zadní části, aby byla odolnější proti závalu. Systém lze opustit dvěma skrytými výstupy. Navštívit jej však nelze, nachází se na soukromém pozemku. První část již vzala za své - byla ukrojena pro vybetonování základů nového domu. Tak už to u nás chodí.




Labyrint chodeb pod Bílou horou | Foto: Kamil Pokorný



Chodby pod Místodržitelským palácem

Moravské náměstí v Brně se pyšní nejpozoruhodnější brněnskou barokní budovou, tak zvaným Místodržitelským palácem. Jeho původní historie je spojena s kostelem sv.Tomáše a sahá až do 14. století, kdy byl objekt jako augustiniánský klášter založen v těsné blízkosti hradeb a Běhounské brány. Klášter byl koncipován jako samostatný pevnostní objekt. Zároveň s ním byl postaven sousední dům s výčepem vína.



Cihlovou štolu jsme v blízkosti MP jednou objevili zatopenou! | Foto archiv: Kamil Pokorný
(příležitostné foto M.Doležel)

Odvodňovací štoly, cisterny, studny, kanály, skladovací prostory a spojovací či únikové chodby, k tomu všemu samozřejmě patřily. Něco se zachovalo a mnohé bylo v posledních letech odkrýváno. Část podzemních prostor zasahuje západně, hluboko pod náměstí. Tam se nachází veřejnosti zcela skrytá rozměrná komora s vysokou zděnou klenbou.



Rozměrný klenutý prostor pod MP | Foto archiv: Kamil Pokorný
(foto a násvit s R.Soudkem)

V jižní stěně komory vychází úzká chodba, napojená kdysi na klenutou stoku. Z východní části pak lze projít dlouhou chodbou do místnosti se studnou, zvané rajský dvůr. Je zde i vstup do Augustiniánské hrobky, který je však zazděný. Dalšími chodbami lze projít do dalších sklepů a to až do gotického sklepa s valenou klenbou. I zde je několik zazděných portálů ústících do dávno zapomenutých míst.

Opakované nájezdy Švédů, a poloha v místě městských hradeb, vedly k řešení a opatření, upravit i zdejší podzemí do vojenského obranného charakteru. Tím získalo na své výjimečnosti. V roce 1645 byly proti švédským podkopům postaveny v podzemí palisádové stěny a raženy protipodkopy ze strany obránců. Historické dokumenty dokládají, že se minéři znepřátelených stran při kutání občas střetli a nemilosrdně svým nářadím pak masakrovali. Zuřiví prý byli obzvláště obránci, protože bylo známo, že Švédové daleko od své země nepřetržitě celé roky útočili a přinášeli do zemí, které samy nikam neexpandovaly, zkázu ještě dlouho po uzavření Vestfálského míru. A když třicetiletá válka konečně skončila, přišly konflikty další. Zejména pak válka sedmiletá, kde další výbojný panovník, pruský Bedřich Veliký, se také neustále snažil někde něco urvat.

Příkop mezi městem a klášterem byl pak zavezen kvůli klášterním dostavbám a budování dalších kasemat a opevnění, vzájemně propojených. Je však otázka, kolik fragmentů se z původního rozsáhlého propojení dochovalo. Dosavadní městem realizované průzkumy v této oblasti byly finančními možnostmi velmi omezené a krom několika hloubených sond zůstává široká oblast i kolem Místodržitelského paláce dále zahalena tajemstvím.



Zpočátku musí člověk překonat i nástrahy pavučin nebo tryskající boční vody, aby se dostal dál... Jen blázen jako my, sem může lézt s touhou, objevit dávno zapomenutá pokračování | Foto archiv: Kamil Pokorný



K průzkumu je nutné odpovídající oblečení, zkušenost a odolné zdraví. Nejlépe i detektor plynů a příslušné očkování. Pak už jen několik tisíc na léčbu od všemožných parazitů. Jak se ale vysoká vlhkost líbí zrcadlovce? | Foto archiv: Kamil Pokorný



Tvar cihel napovídá o období vzniku, barva svádí k focení, ale kam to vede?! Kolik naberu spór a plísní, když tam vlezu? | Foto archiv: Kamil Pokorný

Raduit de Suchéz, jméno, které nezapadlo

Nestává se často, abychom stavěli sochy cizím válečníkům. Brno tak učinilo. I kdyby se tak nestalo, myslím že Brňák i té nejmladší generace ví, kdo byl zachráncem jejich města a životů jejich prapředků. Nevím, je-li to v učebních osnovách, ale po dobu třicetileté války potomci krvelačných barbarů Vikingů - Švédové, zničili ve střední Evropě sedmdesát procent hradů a měst a naloupili cenností za stamiliony zlatých dukátů, aby pak ještě dlouho po podepsání tzv. Vestfálského míru, pokračovali dále v ničení a drancování. Při tom jejich zemička neměla ani tolik obyvatel jako dnes Praha. Ten zachránce Brna skvělý válečník a statečný šlechtic se jmenoval Raduit de Suchés a byl Francouz. Tenkrát nebylo nic neobvyklého, že dobrodruzi vystřídali v nájemním žoldu i opačné strany. Suchéz také bojoval i ve švédském vojsku a poznal jejich mentalitu a taktiky. Pro osobní spory ale odešel a vstoupil posléze pod habsburské císařské prapory. Po prokázání svých schopností se projevil i jeho smysl pro čest a věrnost. V Olomouci na sebe upozornil husarským kouskem. Pro habsburskou císařskou říši byla charakteristická vojenská nemohoucnost, táhnoucí se staletími. Pevnosti a města byla vydávána bez boje, aby se pak pracně za nezměrných obětí a nákladů dobývala zpět. Tak tomu bylo i zde.

Švédové okupovali Olomouc již dva roky a byla neúspěšně obléhána císařskými. Mniši předstírající ke Švédům oddanost, jim dali informaci, že císařští provedou útok na hradby u kostela sv. Blažeje, kam okupanti ihned stáhli posily. Ve skutečnosti Františkán P. Michal umožnil na 20. září 1644 útok vedený R. Suchésem na předhradí ležící před děkanstvím a biskupským dvorem. Účelem bylo dobýt Jižní bránu zevnitř a otevřít ji spolubojovníkům. Mnich totiž prozradil vstup do kanalizace ústící do hradního příkopu, z které vedlo napojení na únikové chodby. Záměr byl však odhalen a několik desítek císařských vojáků vylézajících vlastně po jednom z podzemí, bylo pobito. Klášter, který byl doposud Švédy tolerován, byl za odvetu vydrancován a vypálen. Zbytek oddílu který přežil, se opět podzemními chodbami zachránil. Tato akce nespadá mezi legendy, protože ji zaznamenal sám pozdější maršál R.Suchéz.

Nicméně Suchézova schopnost byla oceněna a on byl pak jmenován vojenským velitelem Brna. Jeho kvality se okamžitě projevily a on začal město obrovským tempem opevňovat. Říkalo se, že ani nespí. Bylo ho vidět nejen mezi vojenskými inženýry a při kontrolách hradeb, ale i mezi ženisty, kde se prý příkladně doslova oháněl lopatou.
Švédský generál Torstenson po té co k Brnu dorazil, ihned poznal, že tentokrát to žádná selanka nebude. Hradby se ježily děly a na první pohled bylo znát, že tu vyrostla nová opevnění, která nebudoval nějaký diletant. Nicméně, si od předchozího obléhání pamatoval, že nejslabším místem Brna je staré gotické opevnění, které nemůže novodobému dělostřelectvu vzdorovat. Navíc rozhodl nezabývat se ostřelováním hradeb, ale zničit opevnění budováním podkopů, což také učinil. Čekalo ho však děsivé překvapení. Hrabě de Suchéz, nechal v podzemí v utajení vybudovat před gotickými hradbami dílo sestávající ze silné hráze, naslouchacích chodeb, protipodkopů a minérských komor. Zatímco Brňané tak věděli o každé štole, kterou švédští zákopníci budovali, nevědělo švédské velení o Suchézových opatřeních nic. Olomoucký masakr, se v podzemí Brna zopakoval, ale tentokrát na straně obléhajících.

Dalším inženýrským dílem, byla tak zvaná „krytá stezka“, Strada Cooperta, která spojovala hrad s městem. Podél hradeb stoupajících ke Špilberku, byl na severní straně vyhlouben hluboký zářez, jehož strop pokrývaly silné trámy, drny, dřevěné rošty a kamenné desky. Oběma směry tudy mohly proudit zásoby a posily. Švédové o tajné chodbě věděli a snažili se ji zničit palbou z moždířů, které měli kolmou dráhu střel, ale bez úspěchu. Po vyčerpání všech možností odtáhli. Strmé kariéře hraběte Raduita de Suchéze již nic nestálo v cestě. Stal se císařským maršálem.

Brno připravené k obraně před blížícími se Torstensonovými vojsky roku 1645 | Archiv: Kamil Pokorný

---

Pařížské podzemí

Pařížské podzemí je bezesporu nejrozsáhlejší v Evropě. Co do tajuplnosti, také nemá konkurenci. Vzniklo prakticky už v době, kdy zde Římané těžili kámen. Zmínili jsme, že musíme do omrzení opakovat, že katakomby jsou něco jiného, než kasematy a tajné chodby. Pařížské katakomby, snad přesvědčí každého, o co jde. Na šest milionů lebek je zde uloženo od dob, kdy pařížské hřbitovy už praskaly ve švech. Jsou zde pohřbeny nejen sťaté oběti Velké francouzské revoluce, kdy zástupy šlechty, duchovenstva i měšťanů zaplatily pouze za svůj tak zvaně lepší původ. Nalézají se tu však i lebky jejich katanů, když "revoluce začala požírat své děti".

To však hovoříme jen o katakombách, které čítají 190 kilometrů délky. Jsou zde další prostory a chodby podzemních lomů a slují, nejstarší i soudobé kanalizace, odvodňovačky i přivaděče a prostory záměrně utajované. Chodili zde zednáři, spiklenci všeho ražení, kriminální živly všech ér, policejní agenti i špehové a účinně tu působil protinacistický odboj až do roku 1944. Bezpočet skrýší jistě dodnes skrývá nejeden poklad, protože ti, kteří je zde skryli, už se nikdy nemohli vrátit. Množství zazděných vstupů kamsi, nebude již zřejmě odstraněno, protože nad nimi tepe srdce světoznámé metropole a její statika je nevyzpytatelná. Staré plány zmizely nebo ani nebyly zhotoveny.
Vstup do podzemí se nachází například na náměstí Denfert - Rocherau č. 1.